Jak vznikla naše CHS  mama 

Už od malička miluji zvířata, nejvíce však kočky. Pro tuto lásku k nim mi můj dědeček kdysi říkával, že jsem “kočičí máma”. Dětství jsem prožila s dědou a babičkou na chalupě, kde kočky byly samozřejmostí a tak jsem s nimi trávila spostu času. Vždycky jsem se těšila, až příjdou na svět malá koťátka. Znala jsem všechny úkryty na půdě v seně a chodila tam tajně na čumendu, jestli se už narodily a pak, jak už byla koťátka trochu větší, jsem je tahala ukazovat celé rodině. O nějaký čas později jsem si strašně přála dlouhosrstou kočku s rodokmenem, ale protože v té době se u nás tyto “chlupatice” vyskytovaly jen vzácně, musela jsem se smířit s klasickou kočkou domácí. Léta běžela a u domu stále nějaká ta kočka nebo kocour vždycky byly. Až o mnoho let poté jsem své tajné přání projevila svému muži, že bych si přála na své budoucí kulatiny pořádnou kočku s rodokmenem. Protože stejně jako já i on má kočky rád (myslím ty čtyřnohé 🙂 ), tak jsme začali pomalu vybírat, kterou bychom mi pořídili. Líbily se nám skoro všechny ušlechtilé kočky, přednost však dostávaly přece jen ty chlupatější. Výběr vskutku nebyl jednoduchý, ale nechtěli jsme nic uspěchat. Navíc jsme měli v té době ještě Feriho a Felixe, domácí kocoury-kastráty, takže o společnost koček nouze nebyla. Při jedné z návštěv na veterině jsem potkala v čekárně paní, která měla v přepravce stočené jakési cosi krásně chlupaté a když “to” na mou prosbu vytáhla ven, vyklubala se z toho nádherná sibiřská kočka.. V ten moment jsem věděla, jakou kočičku si pořídím. Začalo tedy hledání a po pár týdnech jsem našla nabídku volných koťátek sibiřské kočky z nedaleké CHS Sibermain. Slovo dalo slovo, přijeli jsme se na mrňousky podívat a během pár minut bylo rozhodnuto. Tedy bylo-spíš úplně nebylo, protože nastal problém, pro které se z těch miloučkých koťátek rozhodnout…všechna byla tak hezká!  Nakonec  po nelehkém a dlouhém rozhodování zvítězila Irminka, kterou jsme si rezervovali a netrpělivě pak čekali, kdy si ji můžeme odvézt domů. V té “čekací době” za mnou přišel manžel s tím, že když já si pořizuju ušlechtilou kočku, takže on chce taky a hotovo, je přeci rovnoprávnost… Takže co s ním 😉 ?  Napřed jsem mu říkala, že chovat v domácnosti čtyři kočky není až tak jednoduché, ale jeho argument, že Feri s Felixem tráví spoustu času lelkováním na venku jsem musela popravdě přijmout a s další číčou tedy souhlasila. Podmínka ovšem byla, že to bude opět chlupatice, jak jinak,což s radostí přijal. Hůře už vzal fakt, že místo letní dovolené v Chorvatsku bude doma hlídat koťátka 🙂 Tak jsme tedy začali vybírat tu jeho. První otázkou bylo, jakou rasu. Sibiřka už byla jistá, tak se hledalo dál, až jsme narazili na stránky o norských lesních kočkách. Tam se manželovi norky strašně zalíbily, jak svým vznešeným výrazem, stavbou těla, tvarem hlavy tak i povahou a bylo vymalováno… Na výstavě v Brně jsme je měli možnost shlédnout na živo, což nám rozhodnutí jen upevnilo. Teď už jen najít nějakou hezkou norskou kočičí slečnu. A našli jsme. Paní Hana Hrubá z CHS Cernnunos měla k prodeji poslední volnou kočičku z vrhu H a to byla přesně ta pravá, jakou si manžel přál. Pár telefonů, pak návštěva v Přelouči a bylo jasné, kdo bude další člen rodiny. Norská lesní kočka Hanako.  Když se nám pak obě slečny sešly doma a povyrostly do krásy, řekli jsme si, že si tu krásu nenecháme jen pro sebe.

A tak vznikla naše CHS…. 🙂

Svatava Malyšková